Pololetí

Nervozita narůstá, testy a zkoušení jsou na denním pořádku. Máte to doma podobně? V tomto období mám vždy dilema. Týká se správného vyvážení jakéhosi klidného rozumového přístupu a nějaké té pozitivní motivace. Dětem nejčastěji opakuji, že na známkách nezáleží, že je podstatné, že pro konečný výsledek udělaly maximum. Někdy to totiž prostě "lépe" nejde. Někdy to nejde ani "dobře" a jsou případy, kdy to nejde ani "dostatečně". To je život. Narazila jsem ovšem na úsměvnou situaci, kdy si mé dítko tuto mou uklidňovací strategii vyložilo poněkud jinak, než bych čekala.

Dcerka přišla ze školy s trojkou ze zeměpisu. Proběhl výše uvedený typ rozhovoru o tom, že nemusíme být nijak nešťastné, že to příště vyjde lépe. Koneckonců trojka je pěkná známka, znamená přece, že dítě ovládá látku "dobře"! O pár dní později jsem se sešla s paní učitelkou na zeměpis, abychom se blíže poznaly a popovídaly si o dcerčině dyslexii, představách paní učitelky o přípravě a tak. Paní učitelka byla velice vstřícná a celkově jsme si porozumněly. Jaké bylo mé překvapení, když paní učitelka mezi řečí podotka, že ji maličko zaskočilo, když dcerce nabídla opravu známky (té trojky) a dcera jí odpověděla: "Ne, děkuji paní učitelko. To je dobré."

Ať se Vám daří zůstat nad věcí a udržet si smysl pro humor.

Krásné dny Vám i Vašim dětem!